Ludvík Svoboda byl československý voják a politik, účastník 1. a 2. světové války. V první světové válce se zúčastnil bitvy u Zborova, bojů u Bachmače a sibiřské anabáze. V letech 1931-1934 vyučoval maďarštinu ve Vojenské akademii v Hranicích. Za zářijové mobilizace 1938 velel záložnímu praporu a na vlastní žádost odešel na hranice. Po okupaci 1939 se zapojil do odbojové organizace Obrana národa. V červnu 1939 odešel do zahraničí a aktivně se zapojil do budování československého zahraničního vojska. Organizoval čs. vojenskou jednotku v Polsku a posléze v SSSR, kde vybudoval 1. čs. samostatný polní prapor. Zasloužil se o přijímání prvních žen do čs. armády a jejich plného zapojení do bojových jednotek. S 1. čs. samostatným polním praporem jako jeho velitel bojoval u Sokolova. Podílel se na reorganizaci praporu na 1. čs. brigádu, se kterou se zúčastnil bojů o Kyjev a na západní Ukrajinu. V září 1944 se stal velitelem 1. čs. armádního sboru a účastnil se Karpatsko-dukelské operace a Východoslovenské operace. Byl nejdéle sloužícím frontovým velitelem čs. zahraničního vojska za druhé světové války. Po válce se zasloužil o trvalé zapojení žen do čs. armády. V letech 1945-1950 byl ministrem obrany. V letech 1948-1968 byl poslancem Národního shromáždění. Od 30. 3. 1968 do 28. 5. 1975 byl prezidentem Československé socialistické republiky.

Skláním se v úctě před neznámými vojáky českého a slovenského lidu všech dob, kteří jsou tím nejcennějším, co naše vlast měla, a jak pevně věřím, v nejtěžších chvílích nikdy nepřestane mít. Nemají rádi tupý dril, nepotrpí si na vojenské parády, těžko se s nimi někdy pořídí, když jim nevysvětlíte dost přesvědčivě, co po nich chcete a k čemu je to dobré, ale když jde do tuhého, dokážou přenášet hory, protože víc, mnohem víc se bojí poroby než smrti.
(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 68-69)