Generálmajor, doc. ing. Oldřich Kvapil, CSc.
Stáli jsme před Kijevem. Při útoku na hlavní město Ukrajiny velím samopalné četě druhého praporu. Má četa se uprostřed bojů odtrhla od praporu a proniká před ním hluboko do města. V noci se náhodou spojuji s Tesaříkovými tankisty a Sochorovými samopalníky. Oba velitelé se svými vojáky právě obsazují dosažený cíl v západní části města. Chvilku v té noci trvá než se poznáme. Dohodl jsem se s oběma veliteli, že má četa zatím zůstane u nich.
Zbytek naší brigády i sovětská vojska jsou v těchto chvílích hezký kousek za námi. Tím větší je naše překvapení, když se náhle během noci dostaví do našeho postavení plukovník Svoboda s několika důstojníky. Srdečně nám děkuje, že jsme velmi čestně splnili úkol, který nám svěřil při osvobozování Kieva.
Vysvětluji spíš pro omluvu, jak jsem se shodou nepředvídaných okolností dostal až sem k tankistům.
"Dobře jsi udělal, žes tu zůstal. Za svítání vyrazíte dál a projedete celým městem až na jeho jižní okraj k Dněpru."
Byl to sice bojový rozkaz, ale vyzníval jako přání. Plukovník Svoboda vyrazil s malým doprovodem na nesmírně riskantní cestu hluboko do města, aby si tam našel své předsunuté tankisty a automatčíky. Spojení v těchto hodinách ještě nefungovalo, a tak velitel brigády přišel vydat rozkazy osobně.
Byl to rozkaz, který později proslavil celou 1. čs. samostatnou brigádu v SSSR, neboť ona to byla, která prošla mezi prvními celým Kijevem od severu k jihu. (str. 37)
Generál Ludvík Svoboda převzal velení 1. československého armádního sboru v SSSR. Ale stejně ho vídáme velmi často zblízka hlavně během těžkých bojů od desátého do dvacátého září v prostoru trigonometru 534.
Třináctého září jsou boje nejtěžší. Přichází mezi nás. Vojáci už nemají sílu a my velitelé si už skoro nevíme rady, jak je dostat do protiztečí. Několikrát již došlo k boji zblízka, boje neustaly celou noc, celé dopoledne.
A teď stačí, aby přišel velitel sboru, vyčerpaní vojáci znovu vstávají a opět jdou do protizteče, neboť fašistům se podařilo dvakrát za dopoledne překročit vrchol výšiny.
Tenkrát jsme si všichni uvědomovali, co znamená osobnost velitele sboru a jeho nesmírná autorita.
Znovu si to ověřujeme v bojích bezprostředně u státní hranice.
Náš prapor pronikl devětadvacátého a třicátého září do nepřátelského postavení mezi osadami Barwinek a Zindranowa. Je to asi patnáct set metrů od naší státní hranice. Nepřítel houževnatě bránil tři bezejmenné výšiny, ale naši se na nich pevně usadili. Odrážejí protizteče. 1. října se na výšiny snáší nepřetržitý příval ohně. Vydrží naši? Velí tam nejzkušenější velitelé podporučík Steiner a Bilej. V nejtěžších chvílích si je velitel sboru volá k telefonu:
"Chlapci, jste nejblíže státní hranici, nesmíte opustit dobytý prostor."
"Neustoupíme, pane generále, za žádnou cenu."
Za podpory soustředěné palby našich dělostřelců svůj slib se ctí splnili. (str. 42)
Co říci nakonec? Že jsme celou válku měli vzorného i starostlivého velitele, současně však i rádce a otcovského přítele, za nímž jsme chodili se svými radostmi i potížemi. Vždy nám byl také vzorem v tom, jak zacházet s podřízenými, jak lidi vést osobním příkladem a nejen ostře vydávanými rozkazy. To vše a mnoho jiných věcí jsme se učili od našeho "starého pána", jak jsme mu tenkrát už v Polsku říkali. A pod jeho vedením jsme dosáhli těch vítězství, která i dnes tvoří slavné tradice naší armády.(str. 43)